Právní rovnost mezi podnikatelem a spotřebitelem v prodejích přes internet

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU o právech spotřebitelů, která upravuje mimo jiné distanční smlouvy, otevřela nový scénář uplacením zásady úplné harmonizace. Kromě principu úplné harmonizace přináší směrnice dvě novinky s cílem motivovat spotřebitele nakupovat přes internet: díky směrnici budou spotřebitelé lépe informování při nákupu, a současně budou zjednodušeny podmínky pro odstoupení od smlouvy za současné prodloužení lhůty.Při zkoumání postavení smluvních stran ve směrnici, si kladu za cíl označit nedostatky ve směrnici v rámci právních vztahů smluvních stran v distančních smlouvách, jakožto i podobné nedostatky v její transpozici do vnitrostátních právních úprav ČR a Španělska.V této práci se pokusím učinit srovnání transpozice směrnice do právních úprav ČR a Španělska, a to ve dvou oblastech: zaprvé bych chtěl analyzovat definice smluvních stran, zadruhé, zda uvedené právní úpravy dodržují právní rovnost mezi podnikatelem a spotřebitelem v rámci informační povinnosti a právo odstoupit od smlouvy. Na základě obou analýz bych chtěl posoudit postavení smluvních stran a dospět k závěrečným definicím a po porovnání vzájemné povinnosti smluvních stran přinést do následujících úprav návrhy de lege ferenda, což by oběma stranám smlouvy přinášelo právní jistotu.Táto práce chce být přínosem ve vymezení nedostatků v transpozici evropské směrnice a v zajištění právní rovnosti mezi smluvními stranami v rámci informační povinnosti a právo odstoupit od smlouvy. Domnívám se, že uvedený cíl odpovídá společenské potřebě a zmíněné změny jsou přínosné pro právní úpravy.Metodologii srovnání české a španělské právní úpravy jsem sledoval na základě návrhů srovnávání Viktora Knappa v knize “Vědecká propedeutika pro právníky.“