Transferové ceny ve specifických smlouvách pro finanční řízení podniku

Můj výzkum uzavřený disertační prací se věnoval transferovým cenám ve finančním řízení podniků. Cílem práce bylo analyzovat využití smluv o podílení se na nákladech, smluv o přispívání na náklady a smluv o úrovni služeb ve skupině spojených osob ve skupině nadnárodních společností. Práci jsem rozdělil do tří logických celků. První část mé práce analyzovala dostupné vědecké práce a odbornou literaturu. Tématu se věnuje řada publikací, avšak pouze okrajově, vycházel jsem proto zejména z právních textů. Potenciál praktického využití jsem usoudil ze zjištění, že cca 72 % společností podnikající ve výzkumu a vývoji, jsou společnostmi, které podnikají v uskupení spojených osob. Pouze cca 1,1 % společností podniká mimo podnikové uskupení. Zbylou část (26,9 %) společností se mi nepodařilo přiřadit k jedné těchto skupin. Druhou část práce jsem věnoval smlouvám o podílení se na nákladech a smlouvám o přispívání na náklady společně. Základní problém obou smluv je odhad důvodně očekávaných prospěchů. Navrhnul jsem postup jak odhadovat podíly na benefitech účastníků a na jakých ukazatelích je měřit. Následně jsem definoval podíly na nákladech. Navrhnul jsem definování K.O. kritéria i pro jinou legislativu než legislativu USA při chybně nastavených podílech. V rámci teoretického pojednání o vážených nákladech na kapitál jsem zjistil, že společnosti, které nejsou součástí skupiny spojených osob, vykazují nižší WACC. Upozornil jsem na podstatný vliv uzavřených dohod o zamezení dvojího zdanění. Zjistil jsem, že hrozí dvojí zdanění užitků. Jako alternativu k výše uvedeným smlouvám v ČR jsem uvedl smlouvu o sdružení podle občanského zákoníku. Třetí část své práce jsem věnoval smlouvě o úrovni služeb, a to jak jejím teoretickým, tak praktickým problémům. V prvé řadě dospívám k závěru, že je nutné určitými způsoby měřit užitek, neboť je velmi důležitým faktorem na straně příjemce služeb. Užitek však není možné měřit přímo, nýbrž přes pomocné veličiny, kdy dané zjišťování bude vždy ovlivňováno aplikovanými účetními standardy. Druhým zkoumaným aspektem byla alokace nákladů poskytovatele na služby. Zde dospívám k závěru, že neexistuje univerzálně správný způsob, nicméně podstatné pro tyto náklady jsou pouze skutečné relevantní náklady vynaložené v souvislosti s poskytováním nehmotných statků. V poslední řadě jsem se věnoval řešení obvyklé výše ziskové přirážky nad náklady poskytovatele nehmotných statků. Docházím k závěru, že při nastavení ziskových přirážek v souladu s principem tržního odstupu je vhodné vycházet z úrovně obvyklého zhodnocení investovaných aktiv u poskytovatele.