Vizuálne umenie ako nástroj na pomedzí verejnej diplomacie a propagandy: analýza vybraných prípadov v medzinárodných vzťahoch

Bakalářská práce zkoumá vizuální umění jako nástroj politické komunikace v mezinárodních vztazích, přičemž se zaměřuje na jeho fungování na hranici mezi veřejnou diplomacií a propagandou. Cílem práce je zjistit, jakým způsobem vizuální umění naplňuje funkce přesvědčování, prezentace a ideologického ovlivňování a jak se jeho účel v konkrétních případech přibližuje buď veřejné diplomacii, nebo propagandě. Práce využívá kvalitativní případovou studii kombinující obsahovou analýzu vizuálních děl a jejich politického kontextu. V práci jsou analyzovány tři případy: nacistická výstava Entartete Kunst, Americká národní výstava v Moskvě (1959) a obraz Guernica od Pabla Picassa. Tyto případy umožňují porovnat odlišné strategie využívání vizuálního umění v politické komunikaci. Výsledky potvrzují, že propaganda je založena na manipulaci, kontrole informací a emocionálním nátlaku, zatímco veřejná diplomacie funguje na principech transparentnosti, atraktivity a oboustranné komunikace. Analýza zároveň ukazuje, že hranice mezi těmito dvěma koncepty není pevná: v případě Guernicy se politicky motivované dílo dokázalo odpoutat od původního propagandistického záměru a získat univerzální, nadčasový význam. Hlavním zjištěním práce je, že rozdíl mezi veřejnou diplomacií a propagandou nespočívá v samotném médiu či estetické formě, ale v úmyslu aktérů, míře transparentnosti, způsobu komunikace a prostoru, který je ponechán publiku pro vlastní interpretaci. Vizuální umění se tak ukazuje jako flexibilní nástroj politické komunikace, jehož účinek je podmíněn politickým kontextem a strategií, nikoli samotnou formou díla.

This bachelor’s thesis examines visual art as a tool of political communication in international relations, focusing on its functioning at the boundary between public diplomacy and propaganda. The aim of the thesis is to determine how visual art fulfils the functions of persuasion, presentation, and ideological influence, and how its purpose in specific cases aligns either with public diplomacy or with propaganda. The thesis employs a qualitative case study combining content analysis of visual artworks and their political context. Three cases are analysed: the Nazi exhibition Entartete Kunst, the American National Exhibition in Moscow (1959), and Pablo Picasso’s painting Guernica. These cases make it possible to compare different strategies of using visual art in political communication. The findings confirm that propaganda is based on manipulation, information control, and emotional pressure, whereas public diplomacy operates on principles of transparency, attractiveness, and two‑way communication. At the same time, the analysis shows that the boundary between these two concepts is not fixed: in the case of Guernica, a politically motivated artwork was able to detach itself from its original propagandistic intent and acquire a universal, timeless meaning. The main finding of the thesis is that the difference between public diplomacy and propaganda does not lie in the medium or aesthetic form itself, but in the actors’ intentions, the degree of transparency, the mode of communication, and the space left for the audience’s own interpretation. Visual art thus emerges as a flexible tool of political communication whose effect is conditioned by political context and strategy rather than by the artwork’s form.