Udržateľný dôchodkový systém v kontexte globálnych rozvojových cieľov: komparácia Číny a Indie

The phenomenon of population aging has dominated the demographic realms of many countries for more than a decade, and its importance is growing. Its consequences are not only individual but also, above all, societal. There is a growing need for reforms of countries' pension systems, which will thus have to try to find a sustainable yet publicly acceptable consensus. Developing countries will be no exception in the future. The practices begun in the developed world give them an advantage in implementing successful changes and ensuring a decent life for current and future pensioners. China and India, as the two most populous countries on Earth, thus face a crucial socio-economic challenge. Indeed, the conclusions of individual governments about the functioning of their social policies will affect the lives of hundreds of millions of people. This thesis examines the nature of pension systems in China and India regarding their sustainability. The theoretical part of the thesis deals with explaining the basic and broader terminology in demography and social policy. Emphasis is given to the developing region and its peculiarities in these areas. The empirical part discusses the case of China and India in more detail. Both countries are analyzed regarding demographic development and the shape of their current pension systems. Subsequently, attention is given to the institutional realms, legitimacy issues, and the possibilities of flexibility in the universal model of providing for the post-retirement population. Based on the elaboration of this work, it can be concluded that reforms of pension systems are an inevitable process given their current setting and global population trends. However, their proper application depends on the decision-making process done by governmental authorities, which poses a further challenge for developing countries in moving towards full-fledged, functional welfare states.

Fenomén stárnutí populace dominuje demografickým reáliím mnoha zemí již více než desetiletí a jeho význam stále roste. Jeho důsledky jsou nejen individuální, ale především společenské. Roste potřeba reforem důchodových systémů jednotlivých zemí, které se tak budou muset pokusit najít udržitelný a zároveň veřejně přijatelný konsensus. Rozvojové země nebudou v budoucnu výjimkou. Praxe započatá ve vyspělých zemích jim dává výhodu při realizaci úspěšných změn a zajištění důstojného života pro současné i budoucí důchodce. Čína spolu s Indií, jakožto dva nejlidnatější státy na Zemi, tak stojí před důležitou socio-ekonomickou výzvou. Závěry jednotlivých vlád o fungování jejich sociální politiky totiž ovlivní životy stovek milionů lidí. Práce zkoumá povahu důchodových systémů v Číně a Indii z hlediska jejich udržitelnosti. Teoretická část práce se zabývá vysvětlením základní a širší terminologie z oblasti demografie a sociální politiky. Zvláštní důraz je kladen na rozvojový region a jeho specifika v těchto oblastech. Empirická část se již podrobněji zabývá případem Číny a Indie. Obě země jsou analyzovány jak z hlediska demografického vývoje, tak z hlediska podoby jejich současných důchodových systémů. Následně je pozornost věnována institucionální realitě, otázkám legitimity a možnostem flexibility univerzálního modelu zajištění obyvatelstva po odchodu do důchodu. Na základě zpracování této práce lze konstatovat, že reformy důchodových systémů jsou vzhledem k jejich současnému nastavení a globálním populačním trendům nevyhnutelným procesem. Jejich správná aplikace však závisí na rozhodování vládních orgánů, což pro rozvojové země představuje další výzvu při směřování k plnohodnotně funkčním sociálním státům.