The Role of the United States in the Israeli–Palestinian Conflict: Political, Military, and Diplomatic Aspects

Tato bakalářská práce zkoumá roli Spojených států amerických v izraelsko-palestinském konfliktu se zaměřením na jejich působení jako prostředníka mírového procesu. Pomocí kvalitativní metody process tracing analyzuje pět klíčových případů americké diplomacie: jednání v Camp Davidu (1978), Madridskou konferenci (1991), Dohody z Osla (1993), Obamovu administrativu (2009–2017) a politiku Donalda Trumpa (2017–2021). Teoretickým rámcem jsou tři modely analýzy zahraniční politiky: model dominantního vůdce, model domácích politických vlivů a model strategických zájmů. Zjištění ukazují, že zatímco osobní diplomacie prezidentů hrála zásadní roli v dřívějších mírových iniciativách, dlouhodobě nejstabilnějším vysvětlením americké politiky jsou domácí politické tlaky, zejména proizraelský konsenzus v Kongresu a vliv zájmových skupin. Strategické zájmy USA zároveň podporují udržování úzkého partnerství s Izraelem, což omezuje prostor pro vyváženější zprostředkovatelskou roli. Práce dochází k závěru, že efektivita USA jako mediátora je dlouhodobě limitována propojením domácích faktorů a regionálních bezpečnostních priorit.

This bachelor’s thesis examines the role of the United States in the Israeli–Palestinian conflict, focusing on their effectiveness as a mediator in the peace process. Using the qualitative method of process tracing, the study analyzes five key cases of U.S. diplomacy: the Camp David negotiations (1978), the Madrid Conference (1991), the Oslo Accords (1993), the Obama administration (2009–2017), and the foreign policy of Donald Trump (2017–2021). The theoretical framework consists of three foreign policy analysis models: the model of the dominant leader, the model of domestic political influences, and the model of strategic interests. The findings indicate that while presidential leadership played a significant role in earlier peace initiatives, domestic political pressures—particularly the strong pro-Israel consensus in Congress and the influence of interest groups—provide the most consistent explanation of long-term U.S. policy. At the same time, U.S. strategic interests reinforce a close partnership with Israel, limiting the scope for a more balanced mediating role. The thesis concludes that U.S. effectiveness as a mediator is constrained by the interplay of domestic political dynamics and regional security priorities.