Readmisní dohody mezi EU a severoafrickými státy: Nástroj spolupráce nebo nátlaku?

Tato bakalářská práce zkoumá, zda readmisní dohody a související nástroje migrační spolupráce mezi Evropskou unií a severoafrickými státy představují spíše nástroj spolupráce, nebo projev asymetrického tlaku ze strany EU. Výzkum je koncipován jako kvalitativní komparativní případová studie zaměřená na vztahy EU s Marokem a Libyí. Analýza vychází z teorie asymetrických vztahů a teorie asymetrické interdependence a opírá se o kvalitativní obsahovou analýzu primárních dokumentů institucí EU, doplněnou o relevantní sekundární literaturu. Případy Maroka a Libye jsou zvoleny jako kontrastní příklady severoafrických tranzitních států, které se liší mírou politické stability, institucionální kapacitou a vyjednávací pozicí vůči EU. Výsledky ukazují, že readmisní spolupráci nelze jednoznačně označit ani za rovnocenné partnerství, ani za jednostranný nátlak. V obou případech se projevuje asymetrická logika vztahu, externalizace migračního řízení a prosazování unijních priorit v oblasti návratů, readmise a správy hranic. Podoba této asymetrie se však výrazně liší. Maroko představuje případ asymetrické, ale vyjednávané spolupráce, v níž si partnerský stát uchovává prostor pro prosazování vlastních priorit. Libye naopak ukazuje krizově řízenou a operační formu externalizace, která je spojena se slabými institucemi, politickou fragmentací a výraznými normativními riziky. Práce přispívá k porozumění tomu, jak se mocenská nerovnováha promítá do vnější migrační politiky EU a jak se stejná readmisní logika může v různých politických kontextech projevovat odlišným způsobem.